Družice Klíčová dírka 1 a 2

21-12-14
vývoj, popis, obrana, náročnost montáže


Družice Klíčová dírky typu 1 a 2 pomáhají lodím zvládat telemetrii a řízení střel při bitvách. Obsahují prostředky pro komunikaci se střelami a prostředky elektronického boje.
Pozn. Oba typy družic vyžadují přídavná zařízení na palubě řídící lodi. Klíčová dírka 2 je mnohem náročnější.

Klíčová dírka 1 (KD1)

Bitevní křižník třídy Nike s dokovanou družicí typu KD1
Bitevní křižník třídy Nike vypouští družici KD1

je družice, která může být tažena za lodí na paprsku, když je vypuštěna pro boj, jinak je dokována na boku lodi. Nese prostředky pro řízení ofenzivní i defenzivní palby a sensory, a umožňuje tak lodi bojovat s klínem natočeným proti ose nepřátelské palby. Komunikuje rychlostí světla. Dává tak poprvé lodi se vztyčeným klínem 360 stupňové pokrytí jak pro komunikaci, tak pro sensory. Může být pouze na Bitevním křižníku nesoucím gondoly, velkém bitevním křižníku nebo superdreadnoughtu s gondolami (BC(P), BC(L), SD(P)).

Historie vývoje KD1

Klíčová dírka 1 byla původně navržena jako telemetrická družice, která měla být mimo hranic klínu, aby řízení palby umožnila navázat a udržovat telemetrické spojení okolo interferenční bariéry klínu. Původní koncept zahrnoval jen řízení ofenzivní palby, kde už byly úvahy o zvýšení flexibility ohledně zaměřování na cíl a předávání informací mezi loďmi tak, aby loď s nejlepším „výhledem“ na cíl mohla řídit palbu svých družek, ale nezabýval se příliš řízením obranné palby, rozšířením dosahu senzorů ani přímým přispěním k obraně mateřské lodi.

Původní idea byla, že každá loď ponese mnoho relativně malých, levných, spotřebních komunikačních platforem. Schopnosti vzdálených senzorových platforem RMN byly už tehdy hodně dobré, takže důraz byl na levnou platformu čistě pro komunikaci s odpálenými střelami.

V procesu vývoje BuWeaps přidávali další „mise“ pro KD. Jedna z nich byly další telemetrické kanály pro protistřely. Další byla vylepšit dosah lodních senzorů. Jak vývoj pokračoval, stávala se KD složitější a schopnější, a tedy větší a méně obětovatelná. Když měla svou vlastní sadu senzorů a rozšířila komunikace, byla mnohem cennější (jak v taktickém tak logistickém smyslu), a tak bylo logické dát jí vlastní bodovou obranu. Udělali ji tak neviditelnou jak jen bylo možné u něčeho, co tolik vysílá, a také tam dali prostředky elektronického boje, aby bylo těžší ji lokalizovat a zničit. A každé tohle zvýšení schopností přineslo zvětšení velikosti a ceny.

A tak na konci toho vývoje (mluvíme o KD1), se ten původně levný, spotřební, monofunkční telemetrický kanál vyvinul ve vysoce schopnou platformu, která je integrální částí senzorového systému mateřské lodi, a mnohem schopnější komunikační uzel, než původně navrhovali, je maskovaná, má vlastní obranu a přispívá k obraně lodi. KD1 je nacpaná spoustou hardware, ale asi tak čtvrtina schopností KD1 závisí na palubních systémech řídící lodi, a také z ní bere energii.

Původní KD1 měla být velká asi jako lehký člun, ta vyvinutější KD1, jakou nesou bitevní křižníky třídy Niké, je mnohem větší a stojí hodně boční výzbroje lodi, která ji nese. Také to znamená problémy s pancéřováním, protože ta platforma sama musí být pancéřovaná, když je dokována na boku lodi, a ten dok musí mít pancéřování také, aby loď byla chráněna, když je KD1 vypuštěna. Současná generace KD1 váží okolo 65000 tun (skoro tolik co předválečný torpédoborec)

Klíčová dírka 2 (KD2)

je družice, která může být buď tažena za lodí na paprsku když je vypuštěna pro boj, jinak je dokována na boku lodi. Váží 120 tun (víc než lehký křižník třídy Apollo). Je vybavena nadsvětelnou komunikací pro řízení ofenzivní palby a komunikaci s řídícími střelami systému Apollo (ACM).

Protože gravitační pulsní komunikátory jsou mnohem větší než normální, platforma je mnohem větší. Také prudce vzrůstá její požadavek na energii. A tam, kde KD1 měla velmi omezené obranné schopnosti proti střelám, KD2 (částečně proto, že je mnohem dražší), má několik hnízd laserové bodové obrany, což také vyžaduje energii. Stejně jako u KD1, lodě vybavené KD2 mají každá dvě platformy, kvůli zvýšení redundance a 360 stupňovém pokrytí.

Porovnání velikosti KD2 a KD1. Lodě jsou přesně v měřítku podle deklarované délky v House of steel

Když se podíváte na velikost KD2, je jasné, že jakákoli loď menší než SD by se musela vzdát příliš velkého množství bočních zbraní – útočných i obranných – jen kvůli tomu, aby mohla KD2 nést (KD jsou dokovány v prohlubních trupu, které jsou tam pro ně speciálně navrženy), když nejsou vypuštěny.

KD1 a KD2 jsou oboje tažené systémy, ale ne na žádném fyzickém zařízení. Jsou na tažném paprsku a primárně jsou napájeny z mateřské lodi. Mají nějaké vlastní pohonné schopnosti, používají stejný gravitonový hardware jako průzkumné sondy Přízračný jezdec ale tahle schopnost je jen sekundární.

SD a lodě bojové stěny mohou být vybaveny více KD1 ale znamenalo by to méně zbraní, a ve formaci stačí, když má každá loď 2 KD a jsou sdílené mezi loďmi.

Bylo zpozorováno, že když jsou lodě vybaveny KD2, sebeobrana těch družic velmi přispěla k protistřelové obraně lodí. Samozřejmě naše dobrá kamarádka Hemphillová si už hraje s podstatně menší, jednodušší platformou, jejíž primární funkce bude obrana proti střelám, a kterou bude možno dát i na menší lodě.

Hlavní limitující faktory, které až dosud omezovaly KD1 a KD2 jen na velké lodě, jsou
(1) fyzická velikost družic
(2) množství energie generované lodí a transmise do družice
(3) fakt, že systém je nejužitečnější pro souboje střelami na extrémně velké vzdálenosti, a že nic menšího než bitevní křižník se pravděpodobně do takového souboje nedostane. Dokonce i Saganami-C a Roland jsou vybaveny jen 2 motorovými střelami (DDM), a Buship a BuWeap to zamýšlí pro vícemotorové střely (MDM). KD2 nemá smysl, když nemáte řídící střely Apollo (ACM). Je možné, že něco jako KD2 s poněkud menšími schopnostmi bude případně vyrobeno pro Agamemnony a jejich Graysonské a Andermanské ekvivalenty, ale není to prvořadý úkol.

Životaschopnost družic KD2

Jedna z mnoha věcí, které byly zabudovány do KD (které jsou vypouštěny za hranici klínů), jsou velmi silné schopnosti elektronického boje (EW) a několik vrstev aktivní a pasivní obrany. Když RMN vyvíjela systém, vyvinula také jeho obrannou doktrínu.

Jedním z důvodů pro větší množství KD2, tedy proč jsou na každém novém SD(P) spíše než jen na pár lodích ve formaci, je, že doktrína vždy vyžadovala, aby „byly potichu“, aby zmátly příchozí střely. Nadsvětelné vysílání KD2 je jediné, které se dá snadno zjistit z pozadí lodních klínů, aktivních zaměřovacích systémů a obecně elektronického pekla vytvořeného elektronickým bojem a protistřelami, a k tomu ještě zmatek z klínů střel, které se vztyčují a mizí ve všech směrech najednou.

Díky tomu jsou družice téměř nedetekovatelné, když zrovna nevysílají signály Apollu. V přijímacím režimu je neprozrazuje nic. Ve vysílacím režimu jsou snadno detekovatelné ale většinu svých vysílání dělají ve velmi úzkých oknech a pak zmlknou. Navíc tam, kde je víc SD s gondolami, se sdílí řídící kanály a družice se aktivují často a náhodně. Tedy, loď A vyšle signály do všech řídících střel Apollo v jednom „aktivním“ okně, pak loď H vyšle další sérii povelů, loď E další, atd.

Družice samotné se také mohou pohybovat, to znamená, že paprsky, které je ovládají, mohou přesunout jejich pozice relativně rychle, což může znamenat jednoduše posunout je o pár stovek kilometrů dozadu nebo dopředu, nebo je přitáhnout zpátky do ochrany gravitonového klínu. Taktický důstojník eskadry může řídit, která družice je aktivní a záměrně jednu použít na přilákání nepřátelské palby, pak ji zasunout zpátky do klínu v momentě, kdy protivníkovy střely už jsou zaměřeny, a mezitím aktivuje pro vysílání úplně jinou družici

Navíc mají družice namontovaný ekvivalent „štítu“ (říkal jsem, že jsou velké, že?). Když proti jedné z nich přichází hodně nepřátelské palby, taktičtí důstojníci ji mohou natočit a vztyčit štít. To sice může družici vyřadit z vysílání, dokud štít není vypnut, ale to také současně aktivuje náhlou pasivní obranu, o které příchozí střely nevěděly. V takovém případě ztratí většinou střely záměr na cíl, a dokonce i ty, které si ho uchovají, mají značně redukovanou účinnost.

Systémy elektronického boje na družicích pro jednu loď mají také schopnost „přeskakování“ ("jingle-jangle" - fakt nevím, co to je, tak jsem to pleskla z kontextu), jakou jsme viděli v minulosti, když lodi vypouštějí klamné cíle. Přeskakováním zpátky a vpřed mezi družicemi při vysílání signálu, je skutečně možné přesvědčit vyhledávací mechanismus střel, že povely přicházejí z jedné družice umístěné uprostřed mezi těmi dvěma skutečnými .. což je přivede přesně na klín lodi, která družice vypustila.

A také, obranná doktrína byla změněna tak, aby obrana družic měla vysokou prioritu. Část protistřel je rezervována speciálně pro obranu družic a družice samotné jsou vybaveny hnízdy bodové obrany. Tím zvyšují i aktivní obranu mateřské lodi a současně se brání proti příchozím střelám. Vzpomeňte si, že laserová hnízda jsou navržena tak, aby ničila střely, než dosáhnou vzdálenosti efektivní pro laserové hlavice. Jestliže je střela zničena, než detonuje, nikdo se nestará, zda byla namířena na Klíčovou dírku nebo na mateřskou loď.

Neříkám, že loď neztratí žádnou KD, ani že jsou magicky nezranitelné. Nakonec, důvod, proč je jich v eskadře více, je mít zálohu za zničené KD. Ale nejsou tak zranitelné, jak někteří lidé předpokládají.

Montáž Klíčové dírky 2 do starších lodí.

Celý koncept KD2 je založený na hromadném řízení velkého množství střel skrz vzdáleně vypuštěné družice, které samy o sobě jsou extrémně velké. Celá elektronika lodí schopných nést KD1 je podstatně odlišná od jakékoli lodi před-KD. Hlavní změny jsou v interní elektronice lodi. Navíc, družice samy jsou větší, než si lidi myslí. Nejsou vypouštěny z člunových doků a jsou podstatně větší než jakákoli sonda Přízračný jezdec, která se teď používá. Jsou větší než lehké útočné čluny.

Z toho vyplývá, že namontovat KD2 na loď, která nebyla pro to navržena, vyžaduje předělat taktickou sekci, celou ji přestavět a současně vymyslet, kde ta loď ponese, bude opravovat, vypouštět družici a posílat jí energii po tažném paprsku. Technicky je snazší namontovat KD2 tam, kde již byla KD1, přestavba trvá asi 6 týdnů. Namontovat KD2 do lodi, která neměla ani KD1 by trvalo 4 až 6 měsíců. To je důvod, proč RMN v současné době dává přednost použití lodí s KD2 společně se staršími typy gondolových SD(P).

Pozn: Obrázek mantichorských lodí v House of steel (velikost družice tam přesně odpovídá výřezu v boku lodi) i artwork od T.Marone na deviantart implikují, že Niké je vybavena družicí KD2. V diskusi ve foru na davidweber.net to David kategoricky odmítl a zdůraznil, že jde o chybu. KD2 může být namontována jen na SD(P).

Vybráno a přeloženo z příspěvků D.Webera z Infodump, zkráceno. Obrázky Maxxqbunine a ilustrace k House of steel
Aktualizace: doplnění historie vývoje KD1, opravena váha z 20 000 na 65 000 tun

Přečtěte si také:
- O telemetrii a navádění střel
- Střely Apollo
- nebo zpět na Technika