Jak funguje telemetrie a navádění střel

18-12-14
komunikace s lodí - problémy a omezení, asi 1920 PD


Komunikace mezi střelami s gravitorovým pohonem navzájem mezi sebou je problém, když jsou v chodu motory. Jejich vlastní gravitorové klíny a klíny sousedních střel dělají obrovské díry v komunikačních drahách, a tak je velmi těžké, aby střely, kromě blízce sousedních, „spolu mluvily“ na takové bázi, která by jim umožnila sledovat detailní poziční informace. Jeden z důvodů, proč řídící moduly Apollo následují střely zezadu, je, že mohou udržovat přímý pohled na střely, které řídí, a jsou ve „stínu jejich klínů“ což je chrání před zachycením nepřítelem, a současně jim to umožňuje komunikovat se svým hejnem skrz zádě gravitorových klínů střel.

Možná jsem to dost přesně nespecifikoval, ale telemetrické spojení mezi odchozí střelou (zvláště jednomotorovou - SDM) a lodí, která ji vypustila, není kontinuální, nepřerušený oboustranný proud dat. Jak loď tak střela vědí, jaké mají být manévry střely. Jestliže jeden z těchto manévrů otočí přijímač střely pryč od mateřské lodi, jak loď, tak střela vědí, kdy bude loď schopna znovu signál získat. Toto „okno“ na kanálu vyhrazeném pro tu střelu je kompletně předvídatelné, a nezávislé na „oknech“ jiných střel v této nebo jakékoli jiné salvě vystřelené z lodi. To znamená, že jiné střely v salvě spolu nemusí komunikovat, musí se starat jen o komunikaci s mateřskou lodí, což dává dat ze všech distribuovaných senzorových uzlů představovaných střelami do jednoho kohezivního modelu cíle.

Protože přesně ví, kde všechny její střela jsou, může je směrovat na nejlepší útočné pozice bez toho, aby střely samotné potřebovaly vědět jedinou informaci o jakékoli jiné střele v té útočné vlně. Jinými slovy, v ideální útočné situaci, dokonce i když se střely „ustálí“ v konečné fázi útoku, neměly by mít nutnost předávat informace mezi sebou, protože ty už byly za ně předány. A protože konverzace lodi s každou střelou je „soukromá“, nebyl žádný důvod, proč by v profilu společného letu měly manévrovat do pozic, které by jim vzájemnou komunikaci umožnily, což zbavovalo cíl možnosti analyzovat jejich letové dráhy a tím vylepšit účinnost svých protistřel a bodové obrany.

Ovšem problém s tímhle ideálním modelem útoku byl vždycky limit rychlosti světla telemetrického spojení, a já jsem nikdy nechtěl implikovat, že střely samy nikdy nevstoupí do režimu sdílení informací nezávislém na mateřské lodi. Ve skutečnosti přesně tohle nastane, když mateřská loď přeruší telemetrické spojení, protože vzdálenost je tak velká, že zpoždění relací působí problémy.

Když to nastane, střely pokračují v „zakonzervovaném“ profilu útoku a pokračují ve svých individuálních drahách zcela nezávisle jedna na druhé. Mateřská loď ví přesně, jaký profil to je a kde každá střela bude ve finální fázi útoku. S touto informací je nasměruje tak, aby jim dala nejlepší možnost vzájemné komunikace před útokem. V tomto velmi krátkém okně střely nehledají cíl. Ony již vědí, kde je jejich cílová zóna. V tomto okamžiku kontrolují, která střela byla zničena na cestě a přerozdělují si palebné cíle taky, aby pokryly cílovou zónu co nejefektivněji. Nejde o nové zaměřování cíle ale o co největší hustotu palby těch střel, které přežily.

Přesnost se nevyhnutelně trochu snižuje, protože to telemetrické spojení, které je řídilo na pozici cíle, se ztratilo. Navíc jeden z nástrojů obrany proti střelám je právě analyzovat letové profily příchozí salvy a zjistit ten moment, kdy střely spolu komunikují před závěrečným útokem. Jeden z důvodů, proč je obrana proti střelám účinnější ve vnitřní zóně je, že je zde nejvyšší šance předpovědět pozici střel v momentě, kdy dělají tu poslední výměnu dat mezi sebou, když obrana měla více času analyzovat jejich letové profily a když střely čekaly, až budou co nejblíže, než se natočily taky, aby mohly spolu komunikovat. Analýza relativních pozic klínů může obráncům poskytnout velmi dobrý odhad, jak se střely musí k sobě otočit, aby mohly komunikovat.

Gondola(5) se střelami(6) a řídící střela Apollo(7) (autor maxx)

Vzpomeňte si, jak byl Giscard překvapený, když poprvé viděl vícemotorové střely v Lovatu. Standardní doktrína pro rozprostře útočící střely tak široce, jak je to možné a manévruje je nezávisle k cíli, aby bylo co nejtěžší je zaměřit a předpovědět jejich komunikační dráhy. Přivázání střel Mark26 k Apollo (ACM) skutečně usnadňuje vypočítání a předpovězení jejich kurzu, a tím by měly být zranitelnější, což je jeden z důvodů, proč byl Giscard zmatený.

Obránce má problém, protože loď řídící střely Mark23 se dívá na taktický model postavený na základě vstupů od každé jednotlivé útočné střely, a tím je v mnohem lepší pozici pro protlačení „niti do ucha jehly“ a může použít pomocné penetrační platformy, které jsou v salvě, mnohem efektivněji než dřív. Navíc lodě samotné sdílejí data v síti, což znamená, že model bojového prostředí lodě, která řídí salvy střel řízené Apollem, má data od každé střely celé formace. Což teoreticky může znamenat, že superdreadnought řídící svou salvu, má taktická data od všech střel celé formace.

A konečně, Apollo má výhodu telemetrie v reálném čase, takže ta data mohou být použita efektivně, v dosahu, kterému nikdo jiný nemůže vyrovnat.

Schopnosti sensorů jakékoli střely jsou velmi omezené ve srovnání s prostředky elektronického boje, komplexnost manévrů a extrémně krátký čas, v němž sensory vidí na cílovou loď a nikoli na její gravitorový klín, ale data od 10 nebo 12 tisíc střel sdílená v reálném čase, to je jiný šálek kávy. A ta schopnost kombinovat a řídit všechna ta data je důvod devastující přesnosti Apolla. Pravděpodobnost zásahu jakékoli laserové hlavice řízené Apollem je enormně vyšší než u jakékoli jiné střely.

Přečtěte si také:
- Klíčové dírce 1 a 2.
- Střely Apollo
- nebo zpět na Technika

Přeloženo z FAQ How does missile telemetry and guidance work?